2024-09-08 - 2024-09-12 - 'Reverse' Laugavegur in five days...

Laugavegur je prý jedním z nejhezčích treku na Islandu. Tak jsem si to chtěl ověřit... :-D A už v prvním trimestru tohoto roku booknul letenku do Reykjaviku... :-D
Jen to chce pěkné počasí..., což v půlce září může být docela gamble. Oficiálně letní sezona na Islandu končí 15. září a pak spousta kempů prostě zavírá brány / je zima, zamrzá voda, ...
Mno, doufal jsem doufam, že počasí vyjde. A vlastně i vyšlo, teda jen tak na půl, ale k tomu se ještě dostanu.

Většinou se chodí ze severu z Landmannalaugar, kam se dá dostat busem z hlavního města, přičemž se končí po čtyřech dnech chůze v Skagfjörðsskáli, odkud se zase dá off-roadovým busem odjet.
Zájemci si trasu mohou ještě prodloužit o jednodenní hike s nazvem Fimmvörðuháls, který je cca 22 km dlouhý a šplhá nad tisíc metrů nad mořem, kde se protáhne mezi dvěma ledovci, aby pak kolem říčky Skógar a mnoha nádherných vodopádů spadnul na úroveň moře u největšího vodopádu v oblasti známeho pod jménem Skógarfoss.

Řekl jsem si, že to neudělám jako ostatní a že půjdu těch pět dnů v protisměru. :-D
Nastoupat víc vertikálních metrů se jistě vyplatí. :-D

Samozřejmostí bylo jít natěžko. Pravda, pokud by člověk měl podstatně jinačí budget, dá se to jít i úplně nalehko. Viděl jsem spoustu lidí, co šli jenom s malými batůžky, hůlkami a úsměvy... Těm mazi horskými chatami jejich plastové kufry na kolečkách převážela agentura v off-roadech...

Celé to dobrodružství začalo 7.9. večerním odletem z Vídně, respektive půlnočním přiletem do Reykjaviku.
Na letišti jsme ještě přebalili: co sebou a co ne; a do čtvrté ranní zachrupnuli na nafukovačkách v příletové hale, abychom v pět vyzvedávali v půjčovně auto. Na start treku to bylo cca 200km... Předpověd počasí byla příhodná. Hlavním kritériem pro mě byl déšť. Na to, že bych měl sledovat i sílu větru, na to mi jaksi nepřišela mysl. Vítr byl nakonec tím největším zlem. I když, i kdybych o něm věděl, asi by se stejně nic nezměnilo, prioritou bylo pokořit tento krasný trek stůj co stůj... :-D

Den 1

Stopání proti říčce Skógar bylo opravdu super. Těch vodopádů. Dechberoucí pohled. Semtam vykouknulo i sluníčko. Dalo se jít v mikině. Krušné chvilky nastaly až když jsme za sebou nechali Baldvinsskáli - chatku cca v 900mnm, kde se na nás začaly sypat první vločky, ale kde se dalo i "v nejhorším" ubytovat. Navíc, do té doby luxusní cesta zmizela a člověk se začal potácet ve větru a ve sněhových přeháňkách skrze lávová pole s ne moc viditelnou stezičkou. Pravda, velké navigační tyče byly jenom kousek od sebe, což bylo pro navigaci v hustých mracích klíčové. Šlo se i přes kousek ledovce, či strmými svahy sopečného písku, který ujížděl pod nohami...
V méně náročném terénu a bez 12-15kg na zádech ujdu 80km za 15 hodin, tady těch pět dnů bylo na místě, bez debat.

Čerstvý sníh byl celkem sexi pro oko pozorovatele. Pravda, ve vrcholové pasáží toho skrze mraky nebylo moc k vidění. Když se mraky rozestoupily, dávaly tušit nádherné přírodě.

Při sestupu z hory jsem toho už měl celkem dost. Batoh na zádech dával zabrat mým stehnum.
Mraky zůstaly v sedle, ve spodní části sestupu už i zasvitlo sluníčko... V kempu bylo klidno, tedy, po večeři ještě na chvilku sprchlo, ale to bylo nakonec o ničem...

Den 2

Ráno azuro, a jinovatka na trávě... Tak se nepospíchá.

V kempu jsem se od správkyně dozvěděl, že nám asi nepůjde překonat řeku, neboť je rozvodněná a tak byly odstraněny i mobilní mosty pro pěší. Prý kdyby nám to nešlo, máme zkusit stopovat... Hmmm... :-D

A opravdu, ač jsem se snažil řeku číst z několika míst, a na GPS záznamu je to vidět, pře prudký proud jsem se neuměl dostat. Byl to zbytečný risk. Na druhé straně byl ten kem, kde končí Laugavegur, a tak dříve nebo později nějaké to auto muselo jet... Jelo za slabou hodinku. Naštěstí né tak pozdě, abychom nemohli pokračovat podle plánu. Jen jsem se trošku děsil z dalšího brodu, plánovaného, za několik kilometrů, kde žádné mosty nejsou a brodit se musí. Ale tak potakli jsme lidi v protisměru a tak bylo jasné že když to přebrodili oni... :-D

Celý den svítilo sluníčko. Krásný den. Jen tedy odpoledne se nějak rozfoukalo. Dost nepříjemné to bylo. Už mi to totiž začínalo profukovat mikinu a musel jsem i do rukavic, které jsem kupodivu ve včerejších vánicích ani nevytahoval... Vítr pocitovku hodně srážel. Semtam i nějaký ten náraz větru, který s člověkem obtěžkaným krosnou pěkně zamával...

Věřil jsem, že se na noc vítr utiší.
Pro případ, že by se přeci jenom neutišil, zvolil jsem místo na stan, které mi přišlo trošku chráněné. A proto jsme i nedošli do nedalekého kempu, ten jsem totiž viděl už z dálky a tak jsem se bál, že v něm budeme jako na Vídrholci...
Vítr se na chvilku přeci jenom sklidnil, ale pak cca v 23:30 prásk do stanu takový náraz větru, a pak další a další... Pak už jsem toho moc nenaspal... :-D Vítr sfoukával ze svahů jemný piseček a hnal ho úplně všude. Ve stanu na spacacích byla vrstvička, na karimatce, všude... :-D Naštěstí nepršelo, z prachu by bylo blátíčko... :-D


Den 3

Skládat stan ve vichřici bylo vtipné. Málem mi uletěla karimatka do potoka a pláštěnku od batohu mi přinesla skupina Britů, co šli z protisměru. Respektive když k nám přišli, ptali se, jestli nemáme červenou pláštěnku. Trvalo mi pár pikosekund, než jsem odpověděl že já ano. Nějak mi to nebral mozek, jaktože by ji mohli mít oni... :-D

Snídani jsme si udělali až v kempu Emstrur, od kterého jsme spali 500m. Kromě chatiček je v kempu ještě zázemí pro stanaře... Zde je to takový "wedding" stan, řádně ukotvený lany. I tak si s ním vítr pohrává. Ale dá se v něm vytáhnout vařič a udělat čaj a porridge. Zahřát se je důležité. V jedenáct dopoledne tu je teplota jenom těsně nad nulou. Jenže ten vítr... Musím se přiobléci. Ještě tedy nemám na sobě úplně všechno, ale morál mám lehce zdeptaný... :-D A nevylepší to ani stoupání za kempem, ve kterém mám co dělat, abych vítr přemohl a pustil mě dál... :-D :-D :-D Naštěstí za plošině za hřebenem je to o chlup lepší. I když semtam vítr vznese sopečný prach a písek, což mi trošku připomíná písečné bouře... Snažím se udělat si improvizovanou roušku, ale nikam to moc nevede, neboť mi výdechy mlží brýle a poslepu se mi opravdu jít nechce... :-D

Zkouškou dne je brod - naštěstí byl jenom kousek od kempu, kde jsme si chtěli dát oběd...
Jít v té zimě do holých nohou..., to se člověku dobrovolně nechce... :-D Voda má akuponkturový efekt, jak už jsme si vyzkoušeli včera... :-D

Hvanngil kemp se jevil fajn. Ranger mi říkal, že k večeru by se vítr mohl krapet uklidnit. Znělo to pozitivně. Hodinu-dvě jsme mohli čekat. Mezitím obídek v závětří, ve stodole, kde mají v přízemí udělané stáje a pod střechou stoly a zázemí pro stanaře.

Vítr se neuklidňoval a tak jsem šel s rangerem vyjednávat, že co kdybych zaplatil za stan, ale nakonec spal v tom podkroví stáje, v které už samozřejmě žádné koně nebyli, protože léto skončilo... No, nelíbilo se mi to a že mi to povolit nepovolí, že je to proti pravidlům agentury. Chápal jsem to. Ale dodal, že když o tom nebude vědět a večer tam nikdo nebude, že ať se tam třeba i vyspíme. Jeho postoj jsem ocenil.

Večer se nás v podkroví sešlo přes patnáct, z toho asi deset Čechů a zbytek Ukrajinců jo a dva Španělé, kteří šli jenom o studené stravě - ti byli mega drsní. Žádný čaj, žádné teplé jídlo... Anyway... Přes noc nás tam na podlaze spalo asi jedenáct. Španělé ve stanu. A vítr cloumal celým barákem... Jedněm Čechům minulou noc polámal tyčky na stanu...

Rozhodně to byla dobrá volba uchýlit se do bezpečí stavby.

Den 4

Uvařil jsem Španělům teplou vodu, aby nepili instantí ice-coffeečko... Přišli se po noci ve stanu nasnídat trošku zkřehlí... :-D

Vítr krapet polevil, ale jenom relativně. Už nefoukalo 60km/h, jenom třeba 40km/h... :-D Jasno, sluníčko, námraza...

Kousek za kempem byl další brod. Třeba Španělé ho včera dali suchou nohou. I někteří z Čechů, co s námi spali pod střechou, se pochlubili pohodovým překonáním.
Mno, když jsem si hledal kudy na ten brod, vidím, jak se kdosi v protisměru do řeky s botama potopil, dokonce se do vody i posadil... Sklouznulo mu to na kamenech, které byly pokryté ledem.. Auuu. To nevim co bych dělal s mokrýma botama. Raději jsem si je tedy poslušně sundal a dal si další akupunktůru. :-D

Sluníčko a nádherná krajina. Zatím každý den vidíme něco jiného a něco jinak úchvatného. Žádný stereotyp. Moc se mi tu líbí. Jen kdyby nebylo s wind-chill factorem asi -10°C...

Po poledni zase vítr zesiluje a útočí s nárazy... Není to takové jako jsem si užíval v Patagonii, ale i tak mám parkrát co dělat, abych se nesvalil. :-D

Pár kilometrů za kempem Álftavatn stoupáme do výšky jednoho kilometru, celkem pěkný krpál. Závidím všem, co šli od severu, páč mají vítr vice-méně pouze v zádech... Nemůžu pořádně ani mluvit, jak mám zatuhlá mluvidla... :-D
Stezka vede nadhernou oblastí s aktivní geotermální činností, všude to smrdí sírou, a já na to koukám z pod dvou mikin a tří triček... :-D Tedy, stále ještě na sobě nemám všechno oblečení, ale už moc neschází.

V tomhle spát venku s predikcí, že bude v noci -7, -8°C...?
Možná mít stan, co odolá vichřici, no budiž... Takový ale nemám... :-/// A tak musím sáhnout do peněženky a vytasit 13,666 ISK, což je cca 2,300 CZK, a za to si koupit jednu matraci na zemi v chatě. Odskákat to zdravím by nedávalo smysl.
Pravda, pár borců stanuje. Chalupa je plná k prasknutí. Koukám na stanaře ze střešního okýnka... Jsem v tričku a zahřátej, v břišku bramborová kaše se sojovým granulátem a kousek ze šišky salámu. :-D

V chatě je totiž topení a vybavená kuchyně s plynovými hořáky a světlo ze solárů... Jen tedy voda už není, ta podle rangera zamrzla před třemi dny a tak tu raději ukočí sezónu ještě o několik dnů dříve, než původně plánovali. Prý pozítří... Voda chybí hlavně k splachování na záchodě. Je tu ubytováno dobře třicet lidí, to se na záchodech projeví...
Ranger musí pro vodu k nedalekému potoku, který ohřívá geotermální výdech, ale moc se mu nechce, lenochovi... :-D

Na záchod je ta mírně sirnatá voda fajn, ale na pití nic moc. Ani po převaření nic moc...

Mno nic, na jednu noc fajn. Víc než fajn.

Den 5

Sluníčko a silná námraza... A vítr... Koukám ze střešního okna na kempaře, zatímco si dávám teplou snídani... Néee, neměnil bych s nima. Dobře investovaných 90 EUR... :-D

S myšlenkou, že už se dneska končí se jde celkem dobře...

Sněhové a ledové planiny po pár kilometrech střídají geotermální "oázy", přičemž postupně se naklesává do Duhových hor - závěrečné přírodní fíčury tohoto treku.

Cestou potkáváme dva cyklisty - kroutím hlavou, jak tohle chtějí dát??? Mno... Anyhow... To jako kdyby to někoho napadlo, tak asi jo, se spoustou přenášení to je asi možné. Jenom tedy některá úseky byly drsné na projití, a to i s trekovými hůlkami. Vést jimi kolo bude až jako nebezpečné... Mno, kdyby se mě někdo ptal tak řeknu, pro kolo nemožné.

V cíli jsem věděl, od rangera z minulé noci, že s busem směr Reykjavik počítat nemáme. Přestaly prý jezdit předevčírem... Konec sezóny a věrtoch... :-D Ale že prý jistě někoho stopneme, že na Duhové hory jezdí denně desítky lidí a že bych se stopování neměl bát...

Mno, jak řekl, tak jsme udělali. Trvalo to tedy více než hodinu než nám někdo stopnul a to ještě že nás vezme jenom pár kilometrů. A museli jsme mít na rozhrkané cestě batohy na kolenou, páč to jejich auto nebylo nijak veliké, ale stopnul a to dodalo morálu potřebnou šťávu.

Nakonec nás párek Izraelců dovezl až na Hwy #1, kam jsme potřebovali. Těch jejich "pár kilometrů" totiž znamenalo, že se chtěji podívat na nějaké vodopády, ale pak že budou pokračovat dál. Vlasně jsme díky jejich programu viděli i mnohem víc než jsem plánoval. Dvě malé procházky se dvěma vodopády.

Na Hwy #1 už to bylo mnohem jednodušší stopnout další auto a pak ještě jedno, kterým jsme se postupnými kroky dostali do cíle, k autu ve Skógafossu...
Kransý den zakončený nejenom teplou večeří, ale i malou polární září.

Na úrovni moře se zase dalo stanovat celkem na pohodu. Nemrznulo, nefoukalo, nepršelo... :-D

Mission accomplished.

--

Pro zájemce, ještě trošku jiná vizualizace našeho treku, než kterou nabízí platforma Wikiloc: https://en.mapy.cz/s/jekaduneco